Když se v roce 1989 zlomil režim, všichni jsme byli nadšeni. Brzy jsme ale zjistili, že začít opravovat dědův statek, který dlouhá léta obhospodařovali "soudruzi", z hubených úspor či z výplat, které doneseme "z práce", nepůjde. Já jsem v té době studoval, bratr byl na vojně, otec pracoval v družstvu a představy cloumaly domem různé. Od plánů na výstavbu kravína na zahradě, přes myšlenku pěstírny žampionů v bývalém chlévě až po chov 400 ks slepic ve stodole. Ty slepice jsme zjara roku 1992 opravdu nakoupili. Kalkulace slibovaly, že aspoň po nějakou dobu bude chov měsíčně vydělávat několk tehdejších výplat a my budeme moct přemýšlet, jak dál. Bohužel, v době, kdy slípky začaly snášet, dovezl do republiky nějaký "šikovný podnikatel" levná vejce ze zahraničí a ceny spadly okamžitě pod úroveň nákladů. Slepice jsme tedy rozprodali, olízali finanční rány a mysleli si v tu chvíli, že podnikání už nikdy...

V té době jsme (já i manželka) končili Vysokou školu zemědělskou v Brně, manželka po škole odchod z Brna vpodstatě zamítla (možná ovlivněna zkušeností se slepicema) a mě bylo nabídnuto "teplé" místo na jednom brněnském úřadě. Přijal jsem jej s tím, že "zkusit se má všechno" a před vojnou si stejně člověk moc vybírat nemůže.

Po vojně, v roce 1993, jsem se na úřad už nevrátil. Táhlo mě to domů. Žena to pochopila a moc neprotestovala... Po krátké, asi půlroční "zkušené" v mrákotínském "sdružení soukromých zemědělců", což byl jeden z potomků místního JZD, jsem pochopil, že "společné hospodaření" není nic pro mě. Rozhodl jsem se, že začnu podnikat, respektive hospodařit, sám...

Jenže s čím a z čeho? Restituce, první státní (štědré) dotace a podobné berličky do začátků jsme nějak propásli a tak nezbývalo, než přemýšlet... Bylo mi jasné, že na dvaceti hektarech, které uživily dědovu rodinu před válkou, se v dnešní době už neuživíme.

Vhlavě mi ležela myšlenka, s kterou přijel jednou otec v roce 1992 z nějakého úřadu, kde tehdy projednával plány na výstavbu kravína na zahradě. Prý mu řekli: "Ve Lhotce kravín? Tam stavějte radši tenisové kurty a chystejte pokoje pro hosty!" Jenže kde ty pokoje vzít, když jsme sami bydleli v 1+1 vejminku po babičce? Nezbývalo, než namalovat plány, půjčit si peníze a začít stavět (tedy přestavovat). Mnohokrát jsme sice slyšeli radu: "Starou barabiznu nech dožít, stavěj na zeleným! Prostoru máš přece okolo dost a vyjde to levnějc."
Mě ale bylo té zahrady líto. Jsem přece řemeslem zahradník! A nový barák už by neměl atmosféru, jakou má "rodný grunt".

Postupně jsme tedy z bývalých chlévů, které sousedily s obytnou částí domu, vybudovali svoje bydlení a malý penzion, na zmíněné zahradě, která naštěstí přežila všemožné stavební plány nedotčena, provozujeme malý kemp a naše pole jsme komplet zatravnili, abychom na nich pásli ovce. Myslíme si, že tomu všemu, co děláme se dá říkat agroturistika. A přidali jsme i další činnosti - trochu obchodujeme, občas někomu poradíme, přátelům hosty přenecháme, sem tam i něco nového vymyslíme,...
Zpočátku to bylo krušné, ale dnes po 10 letech práce a sbírání zkušeností začíná vše fungovat...

Jak se nám to daří však posuďte hlavně vy, naši hosté, zákazníci, sousedé, kolemjdoucí...

 

 

majitel, ředitel, účetní, údržbář, traktorista, topič...